Hrad Velhartice
Vítáme Vás HistorieExpozicePověstiAkcePohlednice Diskuze \"" English version

 
 
   
 Poloha
Poloha tohoto objektu
 Pohlednice
Pošlete svým známým elektronickou pohlednici, např. tuto:
 
Velhartice
 
Poslat tuto pohlednici

 
 Reklama
 
 Anketa
  Jste spokojen(a) s rychlostí načítání těchto stránek?
 
Ano  (20942)
Ne  (4398)

 Kontaktujte nás
  Napište nám - jakýkoli svůj názor na náš server.
Oznamte chybu - je-li kdekoli na našich stránkách chyba, budeme velmi rádi, když nám to sdělíte.
Přidejte záznam - do jakékoli z našich sekcí, a to zdarma.
 
 
 
Popis

 

Knihy o Velharticích

O panu pobertovi, kterak se v Čechách usadil a jak poslední obživu chudým probral a na nic jiného nehleděl, jenom o svůj majetek se staral


Nedaleko města Sušice stojí hrad Velhartice, kdysi pevné sídlo pánů z Hradce. Lidé měli v kraji všelijaké pány, ale nejvíce je sužoval don Martin doef Huerta, kterému po celých Čechách říkali Poberta. Když se stal za třicetileté války generálem císařského vojska, za své zásluhy dostal od císaře několik statků a mezi nimi také hrad Velhartice. Tam se potom usadil a stavěl nový palác pro svou milou schovanku Annu Marii vojvodovnu z Moldavy. Té se dostalo všechno, co za velké vojny Huerta v Čechách naloupil.
Když byl don Huerta povýšen na svobodného pána velhartického, velmi se na svém stavu zakládal a císaři sliboval, že všechny svoje poddané přivede znovu k pravé víře katolické, protože až do bitvy na Bílé Hoře byla většina poddaných protestantského vyznání.
„Ani jeden pikart nebude na mém panství o to se sám postarám, i kdybych je měl dát jako vlky honit!“ křičel don Huerta na rychtáře, které svolal na hrad ze všech vsí a městeček..
Rychtáři před ním stáli a mlčeli. Nikdo se neodvážil pozvednout hlas a prosit o slitování. Pán byl cizák a chtěl co nejrychleji ještě více zbohatnout. Nadiktoval jim své požadavky a propustil rychtáře domů, aby je co nejdříve splnili.
Někdo donesl na Velhartice, že na pánových gruntech je jeden písař, který tajně vyznává víru pod obojí. Jak se to don Martin dověděl, hned poručil hejtmanovi, aby pro něho poslal vojáky.
„Ať mi ho přivedou v řetězech jako dobytče, nic jiného si ten kacíř nezaslouží!“
Páni jezuité ho chválili za jeho horlivost a dávali ostatním za příklad. Když chudáka písaře přivedli vojáci na Velhartice, don Martin nelenil a přede všemi ho začal vyslýchat jako sprostého zloděje. Písař měl ale tvrdou hlavu a nechtěl se víry pod obojí zříci.
„Když se nezřekneš svého kacířství, zajdeš jako pes! Takového chlapa neměl bych na zámku za honáka, natož aby mi seděl v kanceláři a psal lejstra. Naposledy se tě ptám, písaři! A ty dobře víš, že ze mne si žerty dělat nebudeš.“ Všichni čekali, že se písař poddá, ale on stál na svém. Hlavu měl sklopenou jako beran a slova z něho nedostali.
„Hoďte ho teda do hladomorny, ať tam třeba shnije. Škoda ho stejně nebude“, nařídil pak vojákům.
Odvedli tedy písaře do veliké věže, řečené Putna a tam ho shodili do tmavé díry bez oken a dveří, jenom s kruhovým otvorem uprostřed. Odtud živý nikdo nevyšel a písaře také nikdo nikdy už neviděl.
Lidé se báli dona Martina Huerty více než čerta. Když je nutil prodávat louky a pole nebo kus lesa, každý prodal třeba za pár švestek, jenom aby je pán nepronásledoval větší robotou. Byli ale lidé, kteří ze svých gruntů a chalup raději zběhli, než aby takovému pánovi sloužili. Mnoho stavení bylo tehdy opuštěných a pole ležela ladem, protože nebyl nikdo, kdo by je obdělával.
Pod velhartickým hradem byla pěkná louka a ta patřila třem sirotkům, kteří ve vojně přišli o oba rodiče. Dětem zůstala jen stará chalupa a jedna koza. Živili se všelijak, až jednoho dne přišel pro ně panský dráb. „Půjdete se mnou k pánovi! Ale pospěšte si , já tu dlouho postávat nebudu.“ „My jsme naší vrchnosti nic zlého neprovedli“, bránil se ten nejstarší. „Já se tě taky na to neptám“, osopil se na něho dráb. „Co pán nařídil, to je mi svaté. Jen žádné řeči a poběžte dřív než na vás vezmu karbáč!“ Bratři se oblékli a sestru chtěli nechat doma. Ale dráb nedal jinak než, že děvče musí také s nimi. Šlo se jim nevesele, nevěděli co pán zamýšlí.
Když došli na hrad, zavedli je rovnou k pánovi do komnaty. Don Martin seděl za stolem a prohlížel si nějaká lejstra. Chvíli to trvalo, než zvedl hlavu a podíval se, koho k němu přivedli. Potom na ně zhurta spustil:
„Já vím, že jste sirotci. Ale já vám z té chudoby rád pomohu. Pod hradem vám patří jedna louka a tu od vás koupímu“. Bratři se sestrou se po sobě ustrašeně podívali. Nejstarší si dodal odvahy, padl na kolena před pánem a prosil ho:
„Milosti, smilujte se nad námi. Kdyby té louky nebylo dávno už bychom umřeli hladem. Je to naše jediná obživa. Po celý rok na ni paseme kozu a nasušíme něco sena, abychom ji uživili přes zimu.“ Pán se zamračil a praštil rukou do stolu. „Dost těch bláznivých řečí. Ty pomáháš při dvoře, tak hladem neumřeš. Tuhletu holku vezmu do kuchyně jako služku, protože je mladá a nějakou práci zastane. Bratra pak snadnou uživíte. Stejně je jako lunt a moc toho nepojí. Až trochu zesílí, může jít také pomáhat do dvora.“ Bratří stáli jako opaření, jen jejich sestra potichu plakala. Věděla, že starou kozu jinde něž na té louce nenapase, protože don Huerta vzal lidem všechnu pastvu a prohlásil ji za panskou. Bratři pána prosili, aby měl s nimi slitování, ale on je odbyl. „Proto jsem vás nepozval, abych poslouchal takové bědování“, zlobil se. „Buďto se mi tady upíšete smlouvou a nebo vás dám do vězení. Tam už jiní přišli k rozumu a vy k němu také přijdete!“
Když to sirotci slyšeli, raději se pánovi upsali. Na jedno lejstro udělali každý po třech křížcích a louka patřila pánovi. Don Martin poručil zbrojnoši, aby každému přinesl po jednom bochníku chleba a nakonec jim dal ještě plný hrnec navařené prosné kaše.
„Ten hrnec mi už nemusíte vracet, ten si nechejte ode mne na památku“, řekl jim milostivě, pak je propustil.
Tak lacino pán kupoval kus po kuse a zanedlouho patřila mu většina lesů, polí a každá mez. Sirotci se s pláčem vraceli domů a cestou naříkali, jak prodali louku. Lidé je litovali a proklínali pana Pobertu, ale pomoci jim nemohli. Sami se báli o holé živobytí, dráby i šafáře upláceli, aby jim roboty ulehčili.
Když louku pod hradem pozbyli, museli dát starou kozu zabít, aby neumřela hlady. Chleba brzo snědli, i tu panskou kaši. Nakonec prodali hrnec kupci, protože v něm neměli stejně co vařit a on jim za něj dal kousek chleba, ten poslední, co kdy jedli.
Kolem louky obcházel ve dne v noci panský dráb a hlídal ji, aby z ní pánovi nikdo ani hrst trávy neukradl. Byly to zlé časy a přišly ještě horší, lidé umírali na morovou ránu. Sirotci také umřeli a měli po trápení.
Panská louka pod hradem, kterou Huerta Poberta sebral sirotkům, mu mnoho užitku nepřinesla. Pokaždé, když prý byla senoseč a sekáči trávu pokosili, dalo se do velikého deště a trávu odplavila voda. Lidé věřili, že to jsou vyplakané slzy ubohých sirotků, které chamtivý pán ošidil.
 

Lidová pověst: Pověst o bílé paní

Tak jako na mnohých hradech českých vídali bílou paní, tak i na hradě Velhartickém často vídána byla bílá něžná paní Hradecká z Velhartic v ložnici klínového pokoje, nalézajícího se na straně k cimbuří. Zemřela při narození dcerušky Elišky a po pohřbu třetí den o jedenácté hodině v noci přišla , objevíc se z výklenku, zakolébala plačící dcerušku. Stará Kačena znajíc velmi dobře milou povahu zemřelé této paní s klidem na ni pohlížela a tato o dvanácté hodině políbivši dcerušku obrátila se k výklenku a zmizela. To se opakovalo každé noci, až manžel pán z Hradce, když přijel z válečného tažení, dcerušku na vychování do Hradce odvezl. Však nicméně ukazovala se zde tato bílá paní i dále a sice u zadní gotické branky.
 

Lidová pověst: Pověst o louce „Trávníku“

V době třicetileté války žila ve Velharticích zbožná rodina, která měla pozemky své na západní straně vrchu, při levém břehu Ostružné. Oseté pozemky, před sklizní vždy nepřítelem zpustošené, nebývaly pak vzdělávány, pustly a ceny jejich nad míru klesly, jelikož jich nechtěl nikdo kupovat. Následkem toho nastal hlad a mor. Ve zmíněné rodině byli též zachváceni morem rodiče, zůstavivše sirotky, jednoho hocha a dvě dívky. V té době hleděl každý jen sebe ochrániti, žádný se nestaral o druhého, proto opuštění sirotci hladem umírali.
I umínili si, že pozemky své prodají hradnímu pánu, očekávajíce jeho příchodu v hradní kuchyni, kdež pro čeleď ovesná kaše se vařila. Nemohouce odolati touze po okamžitém nasycení, nabídli pozemky své za hrnec kaše, jíž obdrželi a přídavkem pecnu chleba. Brzy však zželelo se jim prodeje tak laciného a hořce oplakávali pozemky své. Brzy však i oni morem zemřeli. Následkem pláče sirotků těch musilo prý pršeti, kdykoli se na té louce „Trávníku“ seno dělá a lid tím více věří v pověst tu jelikož po dlouhou řadu let, vyjma třikrát nebo čtyřikrát, pršívá, když se na louce to seno dělá.
 

Lidová pověst

Velhartický mlynář


Na počátku třicetileté války proslul v pošumavských Velharticích znalostí léčivých rostlin svobodník z Chobotovského mlýna. V Chobotě říkalo se protáhlému rybníku na jih nad obcí. Mlýn byl o samotě, ukryt v hustém stromoví a nebylo divu, že o mlýnu kolovaly mezi lidem různé podivné zvěsti. Hodkovič byl písmákem a často rád čítával v objemném herbáři, či-li bylinkáři, ale nejvíce vědomostí měl od svého nebožtíka otce, který je také podědil. Bylo totiž toto umění v jejich rodě již po kolik generací. Snad bylo pravda, že ve svém nitru byli Hodkovičové i jiné víry, ale až do té doby, kdy se v panství velhartickém uvázal don Martin Huerta, nikomu nebyli trnem v oku. Tím okamžikem však započalo mlynářovo pronásledování. Novému pánovi hlavně překáželo blízké svobodnické sousedství a proto rád využil lidských řečí. Jak mohl pronásledoval Chobotovského svobodníka, posléze poručil vsadit ho do vězení. Nikdo se nenadál, že by spor jinak skončil. Proto ani poprava mlynářova nezpůsobila valný rozruch. Krátce vyřkl Huerta rozsudek, ale mlynář nejen se nedal vyrušiti z klidu, ale dokonce si troufal prohlásit, že svého katana přežije o dobrých deset let.
Byl mlhavý listopadový den. Drobně pršelo, když Hodkoviče vyváděli z hradu a vedli na „Stínadla“. Les zdravil odsouzeného vůní. Již došel průvod na popraviště, již zvedal kat široké prkno (dvouruční popravčí meč), tu se prodralo skulinou mraků slunko nad protilehlým Borkem a vykouzlilo pestrobarevnou duhu. Hodkovičovo oko ji už neuzřelo. Spokojen vrátil se Huerta na své sídlo a spokojeni popíjeli katovi pacholci svou hřivnu v hospodě na Zahálce. Tam bylo hlučno, i když soumrak obestřel kraj. Nemysleli již na popraveného, avšak když minula devátá hodina z večera, otevřely se pojednou dveře a do místnosti vstoupil mlynář Hodkovič. Zděsili se pacholci, byl to popravený, zarudlá rýha kolem krku byla neklamným znamením. Strach jimi zalomcoval a nevěděli kudy kam. Posléze vyskákali oknem a utíkali do stínu noci. Hodkovič klidně zasedl za stůl. Hostinský jen stěží se přemáhaje přinesl mu objednanou kolbu.
Druhý den se zvěst rychle roznesla. Lidé ani uvěřit nechtěli, ale ještě více se divili, když po nějakém čase stihl hradního pána zasloužený osud v podobě moru. Tu noc, kdy zemřel, viděli prý někteří nad hradem ďábla a jistili, že přišel pro Huertovu duši. Mlynář z Chobota pak dále nerušeně a více než deset let léčil bylinkami chudé nemocné.
 

Lidová pověst: Původ názvu „Velhartičtí syrovátníci“

Z doby, kdy bylo ve Velharticích více hostinců a také více příležitostí ke škádlení nebo-li dobírání různou tou hospodskou latinou, pochází i výše uvedený název, který již patří do kulturní, či lépe nekulturní historie a ukazuje nám starého souseda jako veselého člověka, někdy až přes míru, který často šprýmoval a jak se říká „kořenil“ si tím mnohdy těžký život. Tyto, ovšemže lživé výmysly, ilustrují zašlou dobu a vydávají doklad o tom, že člověk rád hledal změnu proto, poněvadž se jemu dobře nevedlo.
Primus Sobotka v knize Kratochvilné historie míst a měst státu čsl. zaznamenává na str. 134 o tom následující: Panský dvůr, blíže Velhartic poskytoval hojnost syrovátky, pro níž celé řady syrovátníků velhartických se džbánky a bandaskami putují. Aby si uspořili několik set kroků do dvorce, nechávají si nektar ten až do městečka pouštěti v trubách. „Syrovátníci“ však odmítají úsměšky ty říkajíce, že naopak oni syrovátku jakožto přebytek svého blahobytu přepouštějí po troubách do okolních vesnic „chrapounům“. Co se týče věžních hodin o jedné rafičce, tvrdí syrovátníci, že jsou tak chytří a důvtipní, že jim jedna ručička dostačí, aby na hodinách se vyznali, kdežto jiní ani se dvěma rafičkami nevědí kolik uhodilo.
Velhartičtí neradi uvedené oslovení snášeli a zejména ne od svých sousedů v Horách M. Boží, kterým spláceli názvem „zlámaní“. Jisto jest, že tato oslovení nevedla k ničemu dobrému. Nenávist mezi oběma městečky vyvěrala z dávné minulosti, z dob kdy Velhartičtí se svojí vrchností Horské utiskovali, trvala do nedávné doby.
 

Lidová pověst: Lidové chodby

Každý hrad je v lidovém podání opředen tajnými chodbami, které vycházejí z hradu a jimiž obránci v poslední chvíli opouštěli hrad dobytý, aby zachovali holý život. Podle lidové tradice taková tajná chodba vede z hradu Velhartického směrem ke konínu a druhý tajná chodba má vésti z fary na hrad.
 

Lidová pověst: O staré pustevně

Naproti hradu na panském Borku je skála, které se až dosud říká „u Dědka“. na skále, kterou dal obíliti hrabě Sturmfeder, visel starý obrázek sv. Vintíře, patrona poustevníků, který někdo po r. 1918 rozbil. Podle lidového podání stávala pod touto skalou poustevna, v níž přebýval poustevník. Historických zpráv se o poustevníkovi pod hradem nezachovalo. Máme však historickou zprávu z r. 1584 o poustevníku u sv. Maří.
 

Lidová pověst: Buškova vinice

Slavný komorník krále Karla IV. Bušek z Velhartic napodobil svého pána tím, že u velhartického hradu prý osadil stráně vinnou révou. Tato stará pověst přivedla tajanovského pána Appeltauera na myšlenku založit „ve Škarpách“ u Tajanova vinici. Dosud je tam zachováná terasní zeď a zbytky terénní úpravy po vinici. Vinné révě se zde však nedařilo a proto ji majitel osázel ovocným stromovím.
 

František Votava: O dobývání hradu r. 1511

Sedlák Hána z Hrádku našel v Hrádku knížku, kterou odevzdal řídícímu učiteli Stupkovi a ten pak předal do sušického muzea. Tam bylo psáno o tom jak Švábové 14 dní obléhali hrad Velhartice. Úrodu kolem koňmi rozdupali. Po čtrnácti dnech měli na hradě pouze jednu svini, všechny ostatní zásoby byly již snědeny. Aby obležení oklamali nepřítele, svini zabili, na dvě poloviny rozsekali a jednu polovinu k oklamání nepřítele vhodili do tábora. Teprve potom Švábové (byli to Bavoráci) odtáhli, ale zanechali velikou škodu, neboť městečko zapálili „Na Shořelkách“, takže veliký díl městečka vyhořel. V té době zpustl mlýn, který stával v Hodkovicích u rybníka Chobota u sv. Maří Magdaleny.
 

Jan Neruda

Romance o Karlu IV.


Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
„Nuž dej sem zlaté číše páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku , čehos zvíš!“
král Karel vesel káže.

„Zde po tom víně, Bušku slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili - král však náhle prsknul -
„To že je víno? Tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.

„Eh - vezu révu z Burgund sem,“
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
„a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!“

Přec zase číši k ústům zdvih,
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.

„Ba, je to bída,“ děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
„Mám žízní umřít? - Na mou víru,
tys oslep, páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
A dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku - již se nezarmuť -
a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý,
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím, se už vpili!“

Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však kvete po svém, v osobité kráse -“
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
„ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!“

 


 
Poslední aktualizace databáze: 21.04.2008
Provozuje Taprimex Group, s.r.o.
Všechna práva vyhrazena © 2000-2015
 
hosting zajišťuje: www.KvalitniHosting.cz